Nikdy bych nevěřila tomu, že hubnutí může mít tak negativní efekt na psychiku, jako se to stalo mě. Bude to trošku zmatené, za to se omlouvám, ale celá tahle story může posloužit jako odstrašující příklad.
Můj příběh: Celý život jsem byla špatná ze své váhy, měla komplexy, přesto se stále cpala a přibírala. Nějaké pokusy o hubnutí byly, ale k ničemu to nevedlo. Vše začlo na jaře 2013. Váha 114 kg. Z nějakého důvodu jsem se začla více hýbat: chodít na dlouhé procházky + cvičit doma s vlastní váhou - asi tak 4-6x týdně jsem měla nějaký pohyb. V té době jsem se pořád cpala jako dobytek, přesto se mi záhadně podařilo zhubnout 9 kilo za 7 měsíců.
První zlom listopad 2014: 105 kg a já se do toho obula pořádně. Překopala jídelníček, vyřadila tučné a sladké. Místo chození jsem začla makat na rotopedu + cvičení doma s malýma činkama, opět zhruba 4-5x týdně makačka.
Další zlom únor 2014: 94 kg to jsem začla velmi řešit jídlo, počítat ho, kolik má co bílkovin, tuků a sacharidů, aby vše šlo tak, jak má, sestavovala si jídělníčky. Od jara začla makat tak, že jsem fakt cvičíla i 6x týdně. V létě jsem měla týdenní dovolenou, relax u moře, kdy jsem jedla co jsem chtěla kdy jsem chtěla a cpala jsem se jako dobytek, protože jsem věděla, že to později doženu. Srpen jsem chodila každý den na až 2,5 hodinové procházky ve velmi svižném tempu. A v září jsem začla 2x týdně chodit do fitka, kde jsem podle sebe teda dost dřela. V té době jsem měla denní příjem 7000 až 8000 kJ, myslím, že žádná hladovka. Přesto jsem byla čím dál tím víc naštvaná a podrážděná. Možná za to mohlo to fitko, vydržela jsem tam makat 6 týdnů, došlo to tak daleko, že se mi při tom rozhodily hormony, čtvrt roku jsem neměla menstruaci (až mi mudr. musel předepsat jakési hormony na vyvolání). Do fitka už 2 měsíce nechodím, cvičím opět jen doma 4x týdně maximálně hodinu). Přesto jsem stále podráždění a vzteklá, strašně se mi střídají nálady. Před vánocema váha 74 kg (měřím 172 cm). Před vánocema jsem byla na menší zákrok s varixama, 2 dny si pobyla v nemocnici, kdy jsem nedělala vůbec nic, po příchodu domů jsem se 2 dny jen tak válela, ale pak už jsem byla nervózní z toho, že nic nedělám. Bohužel cvičit nemůžu, nesmím se namáhat, můžu jen chodit. Takže 3 dny po operaci jsem už zašla 5 kiláků, protože jsem se nemohla smířit s tím, že bych zase měla přibírat. Od té doby chodím každý den, rychleji a více, než bych asi měla. Cílem je přes vánoce nepřibrat. Bohužel mám problém odolat pokušení a když jím střídmě, dost ujíždím třeba na oříškách nebo ovoci (cukroví ani nic takového u mě nehrozí). Pořád si připadám tlustá. I když mi dokonce sestra v nemocnici řekla, že jsem hubená, ten špek na břichu mě znervózňuje. Pořádně makat můžu až od února, do té doby můžu jen chodit a snad za 2 týdny budu moct sednout na rotoped.
A proč to sem píšu? Protože mě tahle situace strašně štve. Strašně mi vadí, jaká jsem. Jednu chvíli brečím, jednu chvíli se směju, pak mám depku, vztekám se tak, že jsem už dokonce rozmlátila pár věci, protože jsem se neovládla a třískla tím o zem. Potřebovala bych poradit, jak dál. Mám jít k psychologovi? Nedokážu přestat myslet na hubnutí. Pokrok jsem udělala v tom, že už si nevážím a nepočítám jídlo, mám to tak nějak v oku, jím pořád totéž, pravidelně. Problém je v tom, že jakmile budu moct pořádně cvičit, tak zase začnu bláznit a dřít do úmoru. Myslela jsem, že si přes svátky odpočinu, dám si něco dobrého, relaxnu, ale místo toho jsem nervní, že nemůžu pokračovat tam, kde jsem přestala. Mám cíl 65 kilo, je to váha, pod kterou nechci jít a čím více se to přibližuje, tím je to horší.